Krajina Velkomeziříčska

Živočichové kulturní krajiny

Polní krajina je někdy označovaná termínem kulturní step. Pokud by člověk v minulosti nezasáhl do vývoje, tak by ji pokrývalo nedozírné moře bujných lesů. Některé části lesem zůstaly, ale většina krajiny byla přeměněna na kulturní louky a zejména na pole. Z mnoha pohledů kulturní krajina skutečně stepní prostředí připomíná a vidí to tak i živočichové a rostliny. Například obyčejný skřivan polní je typickým ptákem širých stepí.

Pole na světě existují nejvýše osm tisíc let, zatímco on nad stepí zpívá mnohem déle. Novému prostředí se ani nemusel moc přizpůsobovat, vybavený k úspěchu v polích byl již od přírody. Prostě jen zabral tu ohromnou plochu lánů, kterou mu člověk svojí pílí postupně připravil.

Soužití mezi člověkem a skřivanem je prospěšné na obě strany. Těžko si představit svět bez skřivana. Není pravým poslem jara? Cožpak jeho zpěv trvající od ranního kuropění až do pozdního soumraku nepovzbudí při polní práci nebo na dlouhé cestě? Nepotěší při odpočinku ve voňavé trávě? Možná jen dnes nedáváme skřivánčímu zpěvu takovou váhu, jako měl pro generace před námi. Život našich předků byl vůbec daleko pestřejší na zvuky zvířat, naopak chybělo průmyslové a dopravní hlukové pozadí, které provází nás. Dnes se již málokdy setkáme s tesklivým voláním čejky u ouvarů (polních mokřin), s kvákáním žab za dusných pozdně májových večerů nebo se štěkotem srnce, který se mísí s vůní čerstvě sklizeného obilí. Dokonce jsme úplně zapomněli, jaký hluk umí vyluzovat cvrček polní a jakou hrůzu umí nahánět volání sýčka.

Statistiky hlásí poloviční úbytek běžných druhů polních ptáků za poslední čtvrtstoletí. I když se nám na první pohled může zdát, že se až tak moc neděje, probíhají kolem nás procesy plíživého zhoršování stavu přírody. Například čím déle trvá hnojení průmyslovými hnojivy, tím více se to negativně projevuje v celé krajině. Problém se prohlubuje a dá se měřit nejen obecně známým růstem dusičnanů ve vodě, ale třeba i přibýváním ploch kopřiv. Ty prospívají z dusíku postupně ovládnou prostor a vytlačí původní květnaté trávníky, jež byly domovem nespočtu druhů hmyzu. A pokles množství hmyzu znamená snížení počtu ptáků. Takových nepříliš šťastných příběhů se v naší krajině odehrává mnoho. Významným faktorem pro tažné ptáky je navíc zhoršování situace na zimovištích. Afrika už není panenskou divočinou. Lidská populace Afriky se zdvojnásobí za každých méně než 30 let a mnohá území mají stejně rozvinuté zemědělství, jako u nás. Dochází tak k rozsáhlému úbytku volné přírody.

Nejsou to jen kopřivy nebo třtina křovištní, které proměňují krajinu směrem k jednotvárnosti. Někdy nás naopak překvapí šíření živočichů, kteří jsou pokládání za vzácné. Takovým příkladem je šíření kudlanky nábožné – opět typicky stepního živočicha, který byl donedávna považován za kriticky ohrožený druh. Obvykle je její šíření vykládáno jako reakce na globální oteplování. Pokud na tom něco je, zdaleka to nebude pravda celá. Kudlanka se šíří především z důvodu rostoucího zastoupení nekosených ploch. Naši předkové vyžínali nejen louky, ale i veškeré meze, příkopy, náspy a dokonce paseky. Kam nemohli s kosou, tam uvázali krávu či kozu. Dnes se taková místa nevyužívají a přibývá jich. Krajina se tak stala prostupná pro šíření kudlanky a přibližně od roku 2005 ji máme také u nás na Velkomeziříčsku.

Soužití s člověkem dnes není pro většinu živočichů obývajících člověkem vytvořené biotopy snadné. Spíše jsme svědky rozsáhlého ochuzování fauny. Řada mizejících druhů má přitom nezastupitelný, tzv. bioindikační význam. Jsou barometrem našeho počínání v krajině. Citlivě reagují na určitý typ znečišťování a svým úbytkem nás varují před neblahými důsledky. Prospívání, početnost či vitalita a zdravotní stav populací některých druhů nám přímo ukazuje na limity udržitelného využívání krajiny a produkce zdravých potravin. Mizení velkého počtu druhů není tedy ztrátou jen samo o sobě, ale i ztrátou zpětné vazby k našemu konání.