Louky a pastviny

Louky neodmyslitelně patří ke kulturní krajině Vysočiny. Určitě všichni považujeme za krásnou tu mozaiku pro náš kraj typickou - to střídání lesů, rybníků, luk, polí a sídel, kde je jednou jásavé, hravé a barevné, jindy zádumčivé nebo až ponuré. Louky dodávají krajině na barevnosti a vůni, umocňují rozměr našeho sepětí s místy, která máme rádi. Zejména tradiční louky, též i pastviny, na stráních a mezích hýří od jara do podzimu rozličnými květy a vybízejí nás k zastavení a spočinutí.

Dá se tu natrhat kytice do vázy, dá se tu vždy nasbírat pár bylin na čaj, nebo jen prostě vnímat tu nádheru. Bohužel jich už moc není. Zmizely většinou spolu se starými hospodáři. Pokud ještě stále existují, tak především díky drobným vlastníkům a částečně také díky ochraně přírody.

Louky a pastviny v naší krajině vznikly až s příchodem člověka a zrodem kulturní krajiny. Lze se jen dohadovat, jak a kde se vzalo jejich rostlinstvo a živočišstvo. Snad už předtím tu byly dočasné pastviny a řídké lesy udržované divokou zvěří, snad něco přežívalo v okolí skal, rašelinišť a v nivách toků, kde máme trvalé nebo toulavé bezlesí doloženo. V každém případě se řada lučních rostlin objevila až s člověkem a rychle obsadila jím vytvořená stanoviště.

Travní porost nebyl zakládán výsevem jako dnes. Vznikal naprosto samovolně, na pasece na úhoru a byl převážně jen pasený. Teprve později pastva ustupovala a rostlo využití ke sklizni sena použitelného pro krmení domácích zvířat v zimním období. Kvalita travního porostu roste s časem. Porost se sytí stále dalšími druhy rostlin, na nich závislých i nezávislých živočichů, houbami, mechorosty, oživením půdy. Louky a pastviny, které vydržely mnoho století bez přeorání, mají proto velmi pestré oživení a obsahují dnes vzácné druhy organismů. V tradiční krajině takové byly téměř všechny.

V období po druhé světové válce naprostá většina tradičních luk zanikla. Na Vysočině totiž byly zakládány převážně na zamokřených místech a na svazích, čili na místech, která nešlo přeměnit na pole. Při sklizni sena se vše dělalo ručně, ale pro nastupující techniku byla takové místa nepřístupná. Došlo k odvodňování a rozorávání. Vysoké dávky hnojiv a vápnění flóře a fauně tradičních luk taky nesvědčí, takže celkově jsme v posledních desetiletích byli svědky rozsáhlého zániku původních luk a vymírání typické flóry a fauny.

Podobný osud stihl i tradiční pastviny. Poznáme je především jako suchopáry s trsy kostřav a mateřídouškou, nejspíše na prudkých svazích, na kamenitých ostrůvcích v polích, na mezích a podle cest. Tradiční pastva koz a krav však zcela zanikla, a tak potkáváme již jen zbytky zachovalých porostů. Velké pastviny byly většinou zalesněny a malé zarostly křovinami či buření.

Louky a pastviny jsou významným přírodním a kulturním dědictvím Vysočiny.Ty kvalitní se do dnešní podoby vyvíjely stovky let. Máme šanci zachránit poslední střípky a udržet je pro budoucnost. Určitou odpovědnost nám dává už jen fakt, že jsme je zdědili. V případě zániku je neumíme obnovit. Ochrana tradičních luk se neobejde bez úžasného množství ruční práce a bez respektu k jejich oživení.

Kosení luk, pastva - Hrbov, Svařenov - FOTOGALERIE