Osídlení

Až do 12. století byl na Vysočině prales a území bylo pohraničním hvozdem mezi Čechami a Moravou. Procházely tudy již od pravěku dálkové komunikační trasy. První osady se nacházely na důležitých místech podél stezek, u křižovatek a brodů. A to je i případ Velkého Meziříčí, které leželo na Libické stezce procházející z Polabí na Moravu. Později se stezky rozšířily směrem k Jihlavě, Brnu a Třebíči.

Úsek z Libice nad Doubravou na Moravu se nedal projít za den a zázemí na cestě v podobě tábořišť, hospod a špitálů bylo nutné. Velké Meziříčí je pravděpodobně nejstarším sídlem v regionu, ale jeho počátky jsou zatím stále obestřeny tajemstvím. Je pravděpodobné, že počátky města leží v daleko starších dobách, i když první skutečně doložená zmínka je až z roku 1281.

Poloha města je pro osídlení skutečně velmi příhodná. Na soutoku řek se tu otevírá široká, teplá a závětrná kotlina, která ostře kontrastuje s úzkými údolími nad a pod městem nebo náhorními plošinami v okolí. A je tu i dobré místo pro opevnění na ostrohu nad soutokem řek.

Rozvoj města se pojí právě s kolonizací Vysočiny, jejíž počátek leží v době vlády posledních Přemyslovců a vrcholná fáze za prvních Lucemburků. Kolonizace zdaleka nebyla nahodilá, právě naopak. Velká území přiděloval král po přízni nebo za zásluhy věrným šlechticům.

Nepsanou povinností šlechticů bylo poskytnout část území klášteru či založit na kolonizovaném území klášter vlastní. Část Velkomeziříčka tak náležela do zájmového území třebíčského benediktinského kláštera (založeného roku 1101, jehož probošství v Měříně založeno roku 1197). Druhou část kolonizoval šlechtic Přibyslav z Křižanova, jenž od Václava I. dostal území zhruba mezi dnešním Havlíčkovým Brodem a Velkou Bíteší (Křižanov jako nové sídlo Přibyslavovo založen mezi léty 1220 a 1240). Zakládání osad předcházel průzkum terénu. Lokátoři byly pověření usazováním nových osadníků a vyjednávali s nimi podmínky přídělu půdy. Zdá se, že jedinou vsí s německy mluvícími osadníky byly v našem regionu Horní Bory.

Vsi nebyly zpočátku nějak velké. Často šlo jen o pár stavení. Byly propojeny prašnými vozovými cestami a v zimě zůstávaly i na dlouhou dobu odříznuté od okolí.

Rozkvět oblasti silně zasáhla třicetitelá válka. Poloha na dálkových trasách byla v tu dobu krajně nevýhodná, neboť protahující vojska donekonečna drancovala města i vesnice. Počet obyvatel českých zemí mezi léty 1618 až 1648 klesl nejméně o třetinu. Válečné běsnění provázely epidemie nemocí a nevýslovná bída. V Českých zemích bylo zničeno na 6000 obcí a samo Velké Meziříčí bylo vypáleno hned osmkrát.
Není divu, že mnoho vsí už nikdy nebylo obnoveno. I na Velkomeziříčsku řada místopisných názvů označuje právě zaniklé obce. Z hospodářského, sociálního a morálního úpadku té doby se země vzpamatovávala těžce a pomalu. Ještě roku 1700 žilo v Českých zemích méně obyvatel, než před první morovou ránou roku 1350.

Další vývoj již byl poněkud příznivější a počet obyvatel stoupal. Zásluhu na tom měl zejména rozvoj v zemědělství. V 18. století bylo opuštěno trojpolní hospodaření a zavedeno hospodaření střídavé. Obrovským pokrokem bylo zavedení pěstování brambor, jež dávají vysokou sklizeň, jsou výživné a dají se výborně skladovat. Tereziánské reformy povznesly nejen hospodářství, ale i kulturní a sociální oblast.
Pokroku, vzdělanosti, rozvoji vědy a techniky, národnímu probuzení tak už nic moc nestojí v cestě.

Dnešní pohled na Velké Meziříčí ukazuje hlavně zrychlování tempa růstu. Těžko si už představit středověký hrad a pod ním městečko stěsnané do mohutných hradeb s úzkými branami. Podoba města se stále mění. A stejně jako by si naši předkové nedokázali představit jeho dnešní velikost, neumíme si ani my představit, jaký výhled nabídnou tato místa budoucím generacím.