Louky a pastviny

Původní louky v údolí byly většinou rozorány a osety výnosnými druhy travin. Cenné jsou suché meze a stráně s kostřavovými trávníky.

SAMOTA

Je léto. Kolébavou
si píseň zpívá les.
A já jdu svěží travou
po luhu lesním kdes,

skok stínů rychloletý
jak blesk se přechýlí
a přes trávy a květy
se třesou motýli.

Skrz jepic tiché roje
do sněhu jahodin
a průlinami chvoje
zář stéká v mrtvý stín, ty
lehneš v trávu, blízký
zvuk slyšíš píšťaly
a útlé šumí lísky,
jako by plakaly.

....

Neslyšet prací stopy
ni mozků vírný spěch –
tu v zlato jen se topí
trav moře v tichých snech,
nic nepatří ti v světě
a ničí nejsi též,
jen země této v květě,
kde jednou spočineš.

(Soucit a vzdor, 1894)

Antonín Sova

Básník a prozaik, přední představitel symbolismu. Narodil se v Pacově v rodině venkovského učitele. Do nedalekého Uhřínova jezdil navštěvovat svého přítele Jana Zahradníčka.

Louky a pastviny mají v krajině Balinského údolí staletou tradici. Jejich historie sahá do doby záhy po kolonizaci kraje člověkem (12. až 14. století). Květena a zvířena původních luk se vyvíjela mnoho staletí samovolně. Člověk je samozřejmě ovlivňoval kosením, pastvou, v malé míře hnojením a řízením vodního režimu. Veskrze byl však porost trávníku určován přírodními podmínkami a procesy. Na louky a pastviny se rozšířily jen ty druhy rostlin a živočichů, které se na pravidelné a neměnné hospodářské postupy adaptovaly.

Bohužel těch původních, prastarých luk se dochovalo velmi málo. Rapidní úbytek je možné datovat do druhé poloviny 20. století. Louky byly obyčejně odvodněny drenáží, posléze rozorány; půda pohnojena a povápněna. Konečně byly osety výnosnými druhy travin. Květnaté polní meze byly rozorány, původní drobné pastviny opuštěny. Stylem hospodaření se louky přiblížily polím. Tradiční louky a pastviny jsou v dnešní krajině vzácností. I laik je pozná podle toho, že na nich od jara do pozdního podzimu stále „něco kvete", že jsou rájem motýlů a jiného hmyzu, že voní. V přírodním parku je takových míst poskrovnu.

Nejvíce rozšířenými typy mokrých luk v nivě Balinky byly aluviální psárkové louky (zjara zaplavované pozemky), místy inklinující k pcháčovým loukám (trvale mokrá stanoviště) a květnatým ovsíkovým loukám (ani suchá ani mokrá – mezofilní – stanoviště). Zachovalé psárkové louky se zjara prozradí výskytem sasanky hajní a křivatce žlutého.
Křivatec žlutý (Gagea lutea) je typickou jarní bylinou vlhkých luk. Tato nenápadná rostlinka s uzoučkými okvětními lístky, které vynikají krásnou žlutou barvou, vyrůstá z menší cibule. Její jméno bylo odvozeno ze staročeského slova křívati – nabírati sil.

Pro přírodní park jsou příznačné výslunné suché meze, remízky a stráně s kostřavovými trávníky mělkých půd. Právě do nich proniká z jihu několik teplomilných druhů, např. radyk prutnatý, bojínek tuhý a rmen rakouský. K běžnějším druhům patří mateřídouška, rozchodník ostrý a mochna jarní..

Louka jako ekosystém

Základem luční vegetace jsou trávy. Trávy patří díky svým adaptacím k nejúspěšnějším rostlinám. Z větší části se ukrývají v podzemí (až dvě třetiny rostlinného těla), v dlouhých kořenech ukládají většinu zásob, pod zemí mají i oddenky sloužící k nepohlavnímu rozmnožování. Díky tomu jsou chráněny před spásáním a sečením a mohou nadzemní části rychle obnovit.

Zdroj: Mackovčin, Petr a kol.: CHÚ ČR - okres Žďár nad Sázavou. AOPK, Brno 2002.
Sádlo, Jiří a Storch, David: Biologie krajiny. Vesmír 2000.
Anděra, Miloš: Encyklopedie evropské přírody.Slovart, Praha 2007.
www.priroda.cz