Kulturní lesy

Lesy v okolí Velkého Meziříčí jsou převážně kulturní lesy smrkové. V krajině na jih od města tvoří velký podíl borovice, která dobře prosperuje na suchých stanovištích, zejména na svazích říčních údolí. Zdaleka tomu tak nebylo vždy. V dávné minulosti pokrýval celý náš kraj souvislý listnatý prales. První hmatatelné ovlivnění krajiny člověkem zjišťujeme až v období asi přes devíti sty lety.

Vznik kulturní krajiny souvisí se středověkou kolonizací Vysočiny. Prales tady ustupoval osídlení tak rychle, jak se jej lidem dařilo kácet a dobývat půdu pro svá sídla, pole, louky a pastviny. Necelých 300 let stačilo na vytvoření krajiny s menším podílem lesů, než máme dnes.

Již kolem třicetileté války je stav našich lesů považován za žalostný, neboť z lesů si neomezeně bral každý. Navíc byla hojně rozšířená lesní pastva, jež znemožňovala jeho úspěšnou obnovu. Proto byla postupně prosazována opatření na ochranu lesa. Nejprve proti snižování rozlohy lesa, potom zákaz lesní pastvy. To samo o sobě nestačilo, neboť potřeba dřeva byla obrovská a zásoby malé. Musíme uvážit, že na dřevě stálo veškeré pokrytí energetické spotřeby společnosti. Situace byla neudržitelná a majitelé pozemků (král, šlechta, církev) proto vydávali stále přísnější nařízení.

S lesy začalo být účelně hospodařeno za vlády Marie Terezie. Lesnictví a pěstování lesa se ve větší míře rozvíjí od počátku 19. století. Teprve v této době vznikají první porosty zakládané zasetím semen a pak i vysazováním sazenic, jak je dnes běžné. Les se do té doby obnovoval sám, když už bylo známé pěstování lesa - probírky, pasečné hospodaření, ponechávání výstavků – semenných stromů. S vysazováním lesů souvisí rozvoj smrkového (zde smrkoborového) hospodářství a úměrně i zánik přírodě blízkých lesů. K přeměně veškerých listnatých lesů na plantážní lesy jehličnaté stačilo pár století. Změna je tak rozsáhlá, že mnoho lidí dnes jehličnaté lesy v naší krajině považuje za původní a přirozené. Jaksi si přitom neuvědomuje, že vznikají umělým zakládáním z výsadby. Smrk i borovice místy zmlazují i přirozeně, vždyť porosty půdu zásobují vytrvalým deštěm semen. Jehličnaté kulturní lesy nám dávají zejména stavební a technologické dřevo. Tvrdé dřevo listnáčů bylo vhodné spíše jen jako palivo nebo k výrobě dřevěného uhlí. Přestože většina dříví od nás jde na vývoz, zaměstnává zpracovatelský průmysl a řemeslná výroba množství lidí.

Hospodaření v jehličnatých lesích

Styl hospodaření v jehličnatých lesích se podobá hospodaření na polích. Les je rozdělen na pravoúhlé úseky, zpřístupněn pro mechanizaci a jsou upraveny přírodní podmínky tak, aby produkce mohla být co nejvyšší. Sazenice dřevin jsou vypěstovány ve školkách a vysazeny na připravenou paseku do pravidelného sponu. Dál je les pěstován podle přesného návodu - prořezávky, probírky, předmýtní těžba. Přibližně po sto letech dojde k hlavní sklizni – mýtní těžbě a tím i vzniku nové paseky. Vidíme, že takový systém je velmi vzdálen přirozeným lesům. Zde je také je základ sporu mezi zastánci „výroby dřeva" a přírodě blízkého pěstování/využívání lesů. Nepřehlédnutelným znakem přitom je, že většina rostlin a živočichů původních listnatých lesů v našich jehličnatých žít nemůže a jejich oživení je proto velmi sporé.

Řada studií naznačuje, že plantážní způsob pěstování lesů má nepřehlédnutelné negativní důsledky. Musíme vzít v úvahu, že lesní půdy vznikaly po tisíciletí pod listnáči. Jehličnany ale v našich podmínkách půdu vyčerpávají a okyselují. Jelikož si při sklizni dřeva bereme vše, není doplňován půdní humus a živiny z rozkladu těl stromů. Není tedy jasné, jestli a jak dlouho lze dlouhodobě udržet výnos. Dále jsou náchylné ke znečištění ovzduší a ohrožené klimatickou změnou. Vlivem vzájemného působení negativních jevů lze nyní pozorovat chřadnutí porostů a nevíme, kam až situace může dojít. Smutným příkladem je osud lesů v pohraničních pohořích, jejichž kolaps zdaleka není jen vinou kyselých dešťů.

Pokud chceme na Vysočině zachovat bohatství lesů, je nutné změnit dosavadní přístup. Dnešní požadavky na maximální a krátkodobý zisk je třeba vyměnit za vytváření dlouhodobě udržitelných systémů, kde budou zohledněny též mimoprodukční funkce lesů. Jehličnaté lesy sloužící k produkci stavebního dříví samozřejmě jako společnost potřebujeme, je otázkou ale míra. Změna k lepšímu není možná bez spolupráce všech oborů a zejména hlubokého pochopení lidí, kteří les spravují.